Menšinová témata v médiích

Monika a Michal spolu žili přes pět let, Před dvěma lety si našli byt, zasnoubili se a plánovali svatbu. Jejich spolubydlící, Roman a Tomáš, přátelé ze střední, byli gayové, žili spolu také přes pět let a nijak se tím netajili. Až před rokem přišel šok. Michal, oddaný „podpantoflák“ rázné Moniky, věrný partner, se kterým se znala už od školky, jí byl nevěrný. Skandální? Asi těžko, kdyby jeho milenkou nebyl Tomáš…

„Dominiku, kam pojedou děti z našeho příběhu na výlet?“ „Já pojedu v létě na tábor.“ Je pátek dopoledne, týden před koncem školního roku, a v první třídě Základní a mateřské školy pro sluchově postižené v Liberci probíhá hodina češtiny. Šest žáků čte za pomoci učitelky Marie Holé a pedagogické asistentky příběh z čítanky, nejprve jednotlivě, poté společně. Mezi pěti chlapci a jednou dívkou má sluchovou vadu pouze jeden – nedoslýchavý Patrik, ostatní děti mají vadu řeči a některé navíc snížený intelekt.

Snad žádná jiná národnost se netěší v České republice tak výjimečnému postavení jako Slováci. Nemusejí bojovat za svá práva, většinová společnost na ně nekouká skrz prsty a terčem extremistických útoků se stávají jen zřídka. Mnoho Čechů pojí se Slováky rodinná pouta. Nepřekvapí, že i po sedmnácti letech od rozpadu Československa pravidelně obsazují druhé místo v průzkumech národních sympatií, které pořádá CVVM. Nejraději mají Češi sebe.

Jsme v chrámu. Nepředstavujte si obrovskou stavbu, která se pne k nebi. Sedíme na dřevěné podlaze v docela malé místnosti na statku v Postupicích, deset kilometrů od Benešova. Přesto se tomu říká chrám. Oni tomu říkají chrám. Oni, členové Hnutí Hare Krišna Česká republika.

Každý z nás se již jistě setkal s občany romské národnosti. Setkáváme se s nimi od útlého věku, slyšíme na ně jak negativní, tak pozitivní ohlasy. Až z vlastní zkušenosti můžeme usoudit, zda jsou Romové schopni se adaptovat do naší společnosti, nebo se opravdu vymykají naším standardům. Kořeny chování a způsobilosti se zasévají už na základní škole. V 90. letech se české školství ještě nevěnovalo tolik otázce rasové odlišnosti. Až s přibývajícími problémy týkajícími se diskriminace,  jsme se začali touto problematikou zabývat.

„Zuzko, Zuzko, podívej se, co mám!“ vykřikne sedmiletý Kája, skočí mladé vychovatelce kolem ramen a ukazuje jí display svého mobilního telefonu. „Ale Kájo, kdo ti to poslal?“ diví se Zuzka při pohledu na úvodní tapetu, na které se svůdně vlní nahá modelka. Kája se jenom rošťácky uculí a odběhne zase pryč. Za chvíli přiběhnou i další libčické děti, skáčou, dovádí, tancují kolem tyče a nedočkavě se vyptávají, kdy už jim začne jejich pravidelný výtvarný kroužek.

Zezelenalé světlo zářivek mrholí na černo-bílou dlažbu. Ohromné hodiny trčí ze stropu jako v nádražní hale a každou minutu sebou nepatřičně nahlas škubnou. Je dávno po půlnoci, když tu z pátého patra vytryskne lomoz a chechot, žene se dolů po masivním schodišti a láme se ozvěnou v labyrintu chodeb, jako když v Morii budili mordorští skřeti. Za rondokubistickým sloupem skotačí hlouček zdivoklých Slováků na květované matraci. Pokračování textu viz Lebka slovenská.

Narodili se tu, mají českou národnost i stejné hodnoty jako jejich vrstevníci. Vietnamští dospívající řeší tytéž problémy jako ti čeští a ještě pár navíc. Uspějí v očích svých náročných rodičů i kritických spolužáků, nebo se děti asijských obchodníků perou s překážkami marně?

Je jich přes čtyři stovky a nejvíc na severu Čech, Moravy a ve Slezsku. Sociálně vyloučené lokality s 80 tisíci lidmi. Po dlouhé roky se stát i obce dohadují, kdo je odpovědný za řešení tohoto z největších problémů současného Česka. Veřejné pozornosti se přitom doposud dostávalo především těm, kteří problém řeší „dostatečně razantně“ a stavěli se „na ochranu slušných proti nepřizpůsobivým“. Naproti tomu skutečně dobrých integračních praxí je jako šafránu a mluví se o nich málo. Více čtěte v blogu Martina Šimáčka na Aktuálně.cz.

Jak to udělat, aby se v třídách českých škol nešířila nenávist ke gayům a lesbám a strach z nich, takzvaná homofobie? Takové rady přináší nová příručka, která vznikla ve spolupráci mezi ministerstvem školství a úřadem vlády. Jako jeden z negativních příkladů postoje společnosti k sexuálním minoritám slouží výrok významného politika, předsedy ústavně právního výboru sněmovny Marka Bendy. Více se dozvíte v článku Veroniky Suché na Aktuálně.cz.

Denně přijde do centra pomoci, jedné ze služeb z projektu Samaritán, na třicet lidí. Mezi nimi jsou i padesátníci Jozef a Eva. Jejich příběh silně připomíná zápletky z romantických filmů, jen se na rozdíl od nich odehrává na ulici.

Širokou cestu směřující mezi rozlehlá pole na horizontu rozbahnil noční déšť. Vzduch voní mokrou trávou, která se hemží zelenými kobylkami. Na samém okraji Mezirolí, vesničky krčící se vedle svého slavného souseda Karlových Varů, se nachází zemědělské stavení, ze kterého se ozývá štěkot psů. “Tak jste nás našli bez problémů. Vítejte u Dvořáků,“ přichází s úsměvem Josef Dvořák, otec 15 dětí, ať vlastních či nevlastních. 

Obchodníci, prodejci na tržnici, vlastníci krámků. Tím se vesměs živí dospělí Vietnamci, kteří žijí nejen v Lounech. Své naděje na lepší uplatnění vkládají hlavně do dětí. Ty zatím studují na lounských základních a středních školách, některé míří na vysoké školy. „Například moje neteř nedávno udělala maturitu. Teď se chystá na přijímací zkoušky na Vysokou školu ekonomickou,“ vypráví Le The Oanh, předseda Spolku Vietnamců v Lounech.

PPT, 2,5 MB

PPT, 2,1 MB

Hlasitá hudba dunivých rytmů nás přitáhla natolik, že jsme nenastoupili do tramvaje číslo 31, která jede ke studentským kolejím, kde dočasně ve Vídni bydlíme. Místo toho pokračujeme od centra směrem k univerzitě, dvornímu divadlu a radnici. Nejdříve potkáváme policisty postávající na ulici – v sobotu po sedmé hodině večer uprostřed města docela nezvyklá podívaná. Koncentrace lidí se úměrně hlasitosti tanečního housu zvyšuje. Na chodníku stojí vedle sebe muži v černém obleku a starší manželský pár ve vídeňském vycházkovém kroji.

Ukrajinci a Ukrajinky žijící v České republice většinou vykonávají ty nejtěžší práce. Někteří z nich mají vysokoškolský diplom, zde si však i coby uklízečky vydělají více než dvojnásobek. Pracují až 16 hodin denně, často i o víkendech. Peníze posílají domů na Ukrajinu rodině, kterou museli opustit. Když se jich zeptáte, zda se jim v Čechách líbí, odvětí možná překvapivě – oproti jejich rodné zemi jsou prý Čechy mnohem čistší a voňavější.

„Nevidomého ve třídě nechci,“ řekla učitelka a dala mu pětku z češtiny. „Pobíráte invalidní důchod, tak proč žádáte o práci?“ ptala se úřednice slabozrakého uchazeče o zaměstnání. „Hele, on nevidí, ještě by na nás moh’ něco prásknout,“ prohlásila partička teenagerů na účet svého nevidomého „kamaráda“. Žít ve tmě není jednoduché. Žít ve společnosti zaslepených stereotypů vidících je však těžší.